Pico de Teide - naše první třítisícovka

Letošní podzimní los padl na další z Kanárských ostrovu, tentokrát Tenerife. Ostrov mnoha přírodních kontrastů. Pokud nejste milovníci tropických teplot vyražte na sever. Jestli si naopak s oblibou užíváte horkého počasí zůstaňte na jihu a vyhřívejte se na sluníčku. Tenerife nabízí tolik možností, že nebudete vědět, co si vybrat. Jedna zastávka by však na vašem programu neměla zaručeně chybět. Monument, který je už při příletu těžké přehlédnout. Nejvěšší bod celého španělska, třetí nejvyšší sopka na světě Pico de Teide.

Důležité je upozornit, že na tento výlet je potřeba si vyhradit minimálně dva dny. Sopka se dá zvládnout zdolat i rychleji, ale podle nás si ji však za jeden den nestihnete dostatečně užít. Pro výstup je zapotřebí zajistit povolení vstupu do národního parku. O povolení můžete bezplatně zažádat na webových stránkách www.reservasparquesnacionales.es, povolení si vytisněte a spolu s dokladem totožnosti se pak prokážete u správců národního praku. Nebo je zde druhá možnost, která je mnohem zajímavější, a to zajistit si nocleh v chatě Refugio de Altavista, která se nachází cca 1,5 hodiny chůze od vrcholu sopky. Pokud zvolíte druhou možnost, je dobré vyrazit kolem 12 - 13 hodiny, jelikož se pokoje otevírají až kolem 19:00. Ráno musíte chatu opustit nejpozději do 7:30. Pokud vyrážíte na východ slunce budete vyrážet kolem 5 hodiny ráno a věřte, že to vážně stojí za to.

Náš den D byl čtvrtek, sluníčko svítilo a "Pico" se nám už při příjezdu ukazovala v celé své kráse. Je obrovská, to bylo první, co nás při jejím spatření napadlo. Kupodivu až druhá věc byla ta, že se na ni budeme muset my dva malý pižižvící nějak vyškrábat. Už samotný půjezd údolím sopky je neskutečný zážitek. Všude kolem vidíte vyvřelou lávu a představujete si jaké peklo se zde muselo odehrávat, když byla sopka ještě aktivní. Běhal nám mráz po zádech z toho jaký respekt tento obr budí.

Pokud vyrážíte na sopku z jihu oficální vstup se nachází ještě cca 3km za lanovkou. Okolí lanovky je dost turistické musíte se chvíli obrnit trpělivostí než se prokličkujete mezi autobusy a okolo krajince stojícími auty. Vstup dobře poznáte je zde závora a velká informační tabule. Pokud jste autem můžete bezplatně zaparkovat na jakémkoliv parkovišti. Najít volné místo je však až nadliský úkol, auta tedy postávají i na volných krajnicových místech. My popojeli ještě o dva kilometry dál a nechali auto na velkém parovišti, odkud jsme však museli došlapat zpět ke vchodu.

Nazouváme pohorky balíme batohy a vyrážíme. Na začátku cesty jsme byli plní humoru. Sopka nás na úvod vítá příjemnou rovnou prašnou cestou, takže si spokojeně šlapkáme a kocháme se okolím. Výhledy jsou úchvatné v životě jsme takovouhle krajinu neviděli na první pohled pustá krajina plná kamenů, na druhou stranu krásný přírodní úkaz, který se vidí jen málokde. Dorazili jsme na první rozcestí, naproti nám se usazují další dva cestovatelé a hned v nich poznáváme čechy. Rozdělíme se s nimi o čokošku a se slovy "uvidíme se nahoře" vyrážíme dál. Cesta se najednou mění v náročnou a kamenitou s prudším stoupuním. Posledních 2,5 km k chatě je nejnáronějších. Jířa neztrácí tempo a já se držím v závěsu. Posledních pár metrů a chata se před námi vynořila jako oáza ve vyprahlé poušti. S úlevou shazujeme batohy a padáme na sedačku v chatě. Při check - inu jsme zjistili, že paní je češka. Dopourčila nám, kdy ráno vyrazit, abychom stihli východ slunce. Kuchyňka byla otřevřená, takže jsme si mohli uvařilit naše "vynikající" instatní těstoviny a čekali až se otevřou pokoje. Při čekání jsme se dali do řeči s sympťáky z česka, se kterými jsme se potkali už u rozcestníku. V sedm hodin nám každému byla přidělena postel. Pokoje jsou po 16 lidech a spí se na patrových postelích.

Překonali jsme únavu a vyrazili jsme ven pozorovat noční oblahu. Štěstí nám ale nepřálo a hvězdy se nám ukázali jen na chvíli. Pozoruhodná však byla tma a neuvěřitelné ticho. Žádné zvuky aut jen čermočerná tma a ticho - NÁDHERA. Spát jdeme jako jedni z posledních budík nastavujeme na pátou ráno.

Vstávat se nám vůbec, ale vůbec nechtělo venku tma a zima. Zachumláváme se tedy ještě do peřin a chvili si užíváme válení. Kolem páté už jsou z chaty všichni pryč, takže si v klidu děláme snídani, balíme věci a vyrážíme. Venku nasazujeme čelovky, jelikož je venku tma, že není na krok vidět. Nohy máme rozlámané z předešlého dne, takže rozhýbat svaly v té zimě je docela obtížné. Po pár stech ujitích metrech se na mě jířa otáčí se slovy, že funí jak lokomotyva. Nikdy předním bychom neřekli, že nadmořská výška jde tolik znát. Vyrazili jsme z 3260 m.n.m. a v těchto výškách vzduch už pořádně řídne.

Abych vám pravdu řekla, z první hodiny výšlapu si pamatuji jen to, že nám na cestu krásně svítil měsíc. Cesta k dalšímu záchytnému bodu (konečné stanici lanovky) byla opravdu náročná. Nyní nás čekalo to nejdůležitější. Výstup k samotnému kráteru sopky a pokoření vrcholu. Nuže vyrážíme. V tento moment jsem si řekla, že pokud ten východ slunce stihnu bude to krásný bonus. S posledními metry přituhuje a fouká studený vítr. JSME NAHOŘE!!! Výled je nepopsatelný. Užíváme si tu krásu a čekáme až se sluníčko vyhoupne na oblohu. Kolem sedmé hodiny ráno sluníčko postupně zahaluje svými paprsky okolní krajinu. To ranní vstávání opravdu stálo za to. Východ slunce však není jediným úchvatným obrazem který se vám zde naskytne. Na západní straně se vám v tu chvíli zobrazí stín sopky v podobě pyramidy. Nic takového jsme ještě v životě neviděli. Chvili sedíme a jen si užíváme tu nádheru. Zima nás však zanedlouho vyhání pryč a my se vydáváme na zpáteční cestu.

A co říct závěrem? Cesta byla náročná, ale stála však za to! To co se vám na vrcholu naskytne za pohled nejde ani dostatečně dobře vyfoti ani popsat to musíte zažít!

Cestování zdar